O přijímačkách které dávají smysl asi tak jako návod na použití banánu

O přijímačkách které dávají smysl asi tak jako návod na použití banánu

Na počátku bylo stvořeno české školství. To spoustu lidí rozčílilo a obecně se to považuje za špatný krok. Ale i v tomto chaosu se zrodil ambiciózní plán: mít školy pestré jako barvy na paletě pointilistického malíře. Máme rámcové plány, pedagogickou svobodu a vize, které v brožurkách vypadají tak progresivně, že by se za ně nestyděli ani na sever od našich hranic.

A pak přišel CERMAT.

 

Každý rok se v českém školství odehraje drobný zázrak. Desetitisíce patnáctiletých dětí usednou k testu, který má rozhodnout o jejich budoucnosti. Test je jednotný, spravedlivý a objektivní. Alespoň to říká CERMAT.

Realita je o něco barvitější. Čas od času se ukáže, že část otázek nemá správnou odpověď, nebo že má odpovědi dvě, nebo že vlastně není úplně jasné, na co se ptá. To vyvolá rozruch. Veřejnost se rozdělí na ty, kteří si myslí, že test je špatně napsaný, a na ty, kteří si myslí, že děti jsou špatně naučené.

Obě skupiny se mýlí.

Skutečný problém: test funguje přesně tak, jak má

To nejpodivnější na celé věci je, že systém selhává právě tehdy, když funguje správně. Jednotné přijímačky totiž dělají přesně to, k čemu byly stvořeny: unifikují. A dělají to velmi důsledně. Unifikují děti, školy i představu o tom, co je „správné vzdělání” – a to vše v zemi, která si ještě nedávno vyzkoušela, jak výborně funguje unifikování úplně všeho.

Kdo skutečně určuje podobu základních škol

Oficiálně jsou to vzdělávací plány škol. Reálně? CERMAT. Základní školy jsou pod tlakem rodičů i reality: „Připravte děti na přijímačky.” A tak se z otevřeného systému stává přípravka na test. Ne proto, že by to školy chtěly, ale protože musí.

Výsledkem je paradox – na papíře máme moderní, flexibilní vzdělávání, ale v praxi máme návrat k modelu z 80. let. Samozřejmě řízený moderně přes internet.

Velký unifikátor a zákon majoránky

Hlavním problémem CERMATu není to, že v testu občas chybí správná odpověď nebo že otázka č. 14 se ptá na něco, co naposledy v běžné konverzaci použil František Palacký. Problém je, že CERMAT existuje jako monopolní třídič dětí – spolehlivý jako průměrná průmyslová třídička brambor.

Představme si, že bychom stejný princip aplikovali jinde.

Například v gastronomii.

Všechny restaurace v republice by dostaly jednotný jídelníček. Každý by měl stejnou šanci dát si svíčkovou – bez ohledu na to, jestli má raději sushi. A aby se zabránilo chaosu (kterému někteří lidé mylně říkají „svoboda výběru”), musel by každý občan prokázat schopnost identifikovat chuť sušené majoránky v roztoku 0,05 %. Kdo rozpozná majoránku, může jít do restaurace vyšší kategorie.

Zbytek dostane rohlík.

Výsledek? Všechny restaurace v zemi začnou povinně vařit jen bramboračku. Systém by byl přehledný, spravedlivý a zcela absurdní. Přesně jako ten náš školní.

Vzdělávací pětiletky.

Naše ministerstvo školství s oblibou provozuje disciplínu, kterou jsme si pracovně nazvali „Vzdělávací pětiletka”. Zatímco v roce 1985 se centrálně rozhodovalo, kolik lokomotiv a toaletního papíru lidstvo potřebuje ke štěstí, dnes se centrálně rozhoduje, kolik dětí smí mít ambici studovat na gymnáziu.

Výsledkem je, že fronty na gymnázia připomínají fronty na banány v Tuzexu. Akorát že banán jste si mohli nechat ujít a prostě sníst jablko. Pokud si necháte ujít gymnázium, protože jste měli v dubnu rýmu a v testu vám vypadlo, co je to příslovečné určení, systém vás s úsměvem odkloní na kolej, po které jste nikdy jet nechtěli. A doživotně – protože když dítě v 15 skončí na učňáku, dost možná mu to vezme jakoukoli naději na to, aby to někdy změnilo.

Centralizované řízení kapacit funguje podobně jako plánované hospodářství: někdo shora rozhodne, kolik má být míst, realita se vyvíjí jinak a vzniká nedostatek.

Pak nějaký mudrc přidá poznámku, že svaz průmyslníků si stěžuje, že mu chybí dělníci u pásů a školy by neměly rozvíjet potenciál dětí, ale měly by generovat pracovní sílu pro výrobní linky.

A stejně jako kdysi u zboží vznikají „obezličky”, roste frustrace. Není to nedostatek banánů, je to nedostatek naděje.

Jak CERMAT zachraňuje základní školy před nebezpečím svobody

České školství má jednu potenciálně nebezpečnou vlastnost: umožňuje školám být různé. Některé učí víc projektově, jiné akademicky, další dávají prostor kreativitě. To by mohlo vést k nepříjemné situaci, že děti budou různé také.

Naštěstí existuje řešení. Na konci přijde test, který všem vysvětlí, co je skutečně důležité. A základní školy si to velmi rychle uvědomí – místo vlastního vzdělávacího plánu začnou dělat to jediné rozumné: připravovat děti na test, který má nulovou korelaci s životem po škole.

Takže máme systém, který na papíře podporuje pestrost a v praxi ji pečlivě odstraňuje. To je organizační výkon hodný zvláštní ceny.

Průmysl na prodej odpustků

Celou složitou osobnost patnáctiletého člověka shrne jeden test do několika desítek úloh. Během jednoho dne. Doživotně.

Pokud dítě „netrefí”, nedostane se na školu, která by mu seděla, obtížně mění směr a nese důsledky trvale. To nepomáhá deváťákům najít správný směr. To je selekce.

Člověk by skoro řekl, že kdyby se totéž aplikovalo na dospělé, mohli bychom vybírat zaměstnání podle jednoho testu, uzavírat manželství na základě kvízu a volit politiky podle diktátu.

Naštěstí jsme rozumní a nic takového neděláme.

Pouze to aplikujeme na děti.

Rodiče, pohánění instinktem přežití, utrácejí rodinné úspory za kurzy, kde se děti neučí chemii nebo literaturu, ale učí se „přemoci test”.

Když na jednom testu závisí budoucnost, vznikne trh.

Je to přirozený ekonomický jev.

Rodiče začnou kupovat přípravné kurzy, doučování a cvičné testy. Vznikne nový a velmi prosperující ekosystém: Testový průmysl.

Je to v podstatě náboženský rituál. Zaplatíte odpustek (doučování), obětujete volný čas (víkendové testy) a doufáte, že Velký Architekt v CERMATu bude mít dobrou náladu. Se vzděláním to má společného asi tolik jako návod na použití banánu s botanikou.

To všechno stojí peníze, čas, energii, nervy, iluze o smyslu vzdělání. (Nebojte, většina dětí ztratí už během druhého stupně základky pochopí, že TOHLE pojetí vzdělání žádný smysl nemá a zaujme k němu odpovídající postoj.)

Naše lpění na cermatech a větném rozboru mění význam vzdělání. Místo poznávání světa se děti učí, jak uspět v testu, který rozhoduje o jejich životě.

Kacířské řešení: Nechte školy žít!

Co kdyby o tom, jak si vybírat studenty, rozhodovaly samotné střední školy? Ty instituce, které pak ty studenty budou několik let učit. Některé by možná chtěly test. Jiné pohovor. Další portfolio nebo ukázku práce. A některé by si klidně nechaly odstátněný CERMAT. Ale dobrovolně.

Představte si školský zákon, který by měl jednu větu:

„O podobě a termínu přijímacího řízení na střední školy rozhoduje vedení dané školy.” Tečka.

Základky by se mohly vrátit k učení dětí a střední školy k hledání studentů, kteří k nim skutečně pasují.

A teď vyslovím největší herezi:

Co kdybychom měli na středních školách dost míst? Co kdyby ti patnáctiletí nestáli na žádné osudové výhybce, ale měli čas a možnost profilovat si budoucí zaměření? Střední školy jako vnitřně prostupné škálovatelné bez žádných osudových výhybek. V některých vesmírech to funguje – proč má Česko být ve vesmíru, kde hledáme důvody, proč by to jít nemohlo?

Možná se bojíte, že by nastal chaos. Galaxie by se zhroutila a změnila v banánové pyré zalité majonézou se smaženou cibulkou. Takový ten typ chaosu, kdy školy jsou různé, děti si vybírají podle sebe a vzdělávání odpovídá realitě. Jinak řečeno chaos, který připomíná fungující svět.

Ručník pro každého deváťáka

Opravovat otázky CERMATu je jako ladit tóninu orchestru na palubě Titaniku, zatímco se ledovec už vítá s trupem lodi. Problémem není falešná viola, problémem je ten ledovec uniformity.

I perfektně napsaný test nemůže vyřešit problém, který je ve své podstatě systémový. Centralizované přijímačky nejsou nástroj kvality. Jsou nástroj uniformity. A jsou v rozporu s tím, co dnes o vzdělávání víme.

Přestaňme věřit, že jeden univerzální test dokáže spravedlivě změřit potenciál a sny patnáctiletého člověka. Protože nemůže. A i kdyby mohl, neměli bychom mu to dovolit.

---

Škola ve světě AI

	Jak ve škole využít AI a nezbláznit se Průvodce pro učitele, kteří chtějí stíhat i oběd. AI ve škole je nástroj, který může buď podporovat myšlení žák, nebo ho nahrazovat – a právě v tom spočívá rozdíl mezi přínosem a škodou.
	Proč samotné ovládání AI nástrojů nestačí Ovládání AI nástrojů samo o sobě nevede k porozumění – jen urychluje práci bez myšlení. Ovládat AI nástroje dnes nestačí, protože samotné používání nástroje nevede k porozumění. Skutečná hodnota spočívá v tom, jak s AI přemýšlíme, ne jak ji ovládáme.
	Marnost katalogů AI Proč se neučit aplikace, ale raději používat mozek AI aplikace se mění rychleji než školní metodiky
	Iluze zákazů Proč zákaz mobilů ve škole vyřeší asi tolik jako prohibice v USA
	Školní hodnocení v době AI Jak AI mění hodnocení ve škole  (a proč už nestačí známky) AI zpochybňuje tradiční hodnocení založené na výsledku, protože výsledek lze snadno vytvořit bez porozumění.
	Metakognice Jak z dětí udělat ředitele vlastní hlavy (a proč fixy nepomůžou)
	Rizika AI ve škole AI ve škole nepřináší jen nové možnosti, ale i nová rizika, na která děti ani učitelé nejsou připraveni. Ta se týkají především práce s obrazem, identity a vztahů.
	Virtuální přátelé přicházejí Pepa v třetí lavici má přítelkyni. Jen ji nikdo jiný nevidí. Není nemocná. Nevyrušuje. Má hotové úkoly, nesedí u YouTube a nezdá se, že by měl problém.
	Hraní rolí jako cesta do reality Co umí roleplayové hry a neumí ani AI ani škola Proč by se vaše dítě mělo umět ve škole stát elfem (nebo aspoň naštvaným radním)
	AI a rozvoj kritického myšlení Jak vycvičit detektivy pomocí digitálního lháře
	Mediální výchova ve světě AI Škola budoucnosti možná nebude učit hlavně odpovědi, ale pochybování
	Jak učit v době AI Proč se škola nesmí stát tichým digitálním call centrem a předání nedostakových informací dávno není smyslem existence školy.
	Co by měli umět žáci a studenti v době AI Manuál pro přežití v galaxii, kde už neplatí ani násobilka
	Role učitele v době AI AI nezměnila jen to, co se učíme – ale především to, co znamená být učitelem. AI mění roli učitele z předavatele informací na průvodce učením.
	Škola v době AI (DVPP) – dvoudenní kurz pro učitele Praktický kurz pro učitele, kteří nechtějí jen držet krok s technologiemi, ale porozumět tomu, co se právě děje se školou
DVPP zážitkové vzdělávání	Zážitkové vzdělávání kurz DVPP Jedno nebo dvoudenní kurz pro učitele – praxe, inspirace a nová metoda pro školu Kurz rozšiřuje metody, podporuje týmovou spolupráci a mezipředmětové vazby. Účastníci odjíždějí s hotovými hrami a dovednostmi, které ihned využijí ve výuce. Škola tak získá kolegu, který přinese inovaci a inspiraci i pro ostatní.